memoriescz.html

K Batovi jsem nastoupil v roce 1934, kdyz jsem jeste zil u rodicu v Grays, v Essexu. Spolecnost Bata tehdy sotva pred rokem, v roce 1933 v East Tilbury, prave zacala. Bylo mne tenkrat sestnact, prave jsem skoncil skolni dochazku a pamatuji si, ze v mistnich novinach se tehdy o jeji vystavbe v Tilbury hodne psalo.

Duvodem bylo i to, ze tenkrat bylo opravdu tezke sehnat praci a tak se mnoho povidalo o tom, kolik pracovnich prilezitosti pro celou oblast prinese. Den, kdy jsem u Bati zacal, si pamatuji velmi zive. Tovarna se tehdy skladala jen ze dvou jednopatrovych (one storey building mozna znamena v Britanii nasi prizemni budovu?) budov, z nichz jedna byla kozeluzna a v druhe gumarna vyrabejici "wellingtonky" (nase gumaky.). Nebo gumove prezuvky?)

Jmenuji se Margaret P. Whitfield, a do East Tilbury jsem prisla v zari roku 1947 z pobocky v Maryportu v Cumbrii na opravnu kozenych bot. Mela jsem zustat jen tri tydny, ale zustala jsem petapadesat let.
Nejprve nas s kamaradkou ubytovali nahore v budove Batovy skoly, az pak nas prestehovali na divci internat cislo jedna. To uz se kamaradka se vratila domu, ale ja jsem se svolenim rodicu zustala. Domu jsem jela zase az v listopadu, abych sla za druzicku na sestrinu svatbu, ale vratila jsem se tenkrat az po Vanocich.
Stedrovecerni vecere se v Tilbury servirovala v dolni restauraci pro vsechny kdo bydleli ve Spolecenskem dome a take v internatech. Z tech mnozi by ten den ani nemeli kam jinam jit. A bylo to prave na jedne z techto veceri, kde jsem se seznamila se svym muzem.
Tenkrat byly na internatu divky z nejruznejsich mist. Za ctyri roky, co jsem tam bydlela, jsem byla na pokoji postupne s jednou z Irska, jednou z Polska, s jednou ze Severovychodni Anglie a s jednou ze Severozapadu. Pokoje byly pekne, mely vzdy po dvou postelich, dvou satnich skrinich, zamykatelnych skrinkach a kreslech a v kazdem pokoji bylo umyvadlo.
Pres den jsme se stravovaly v jidelne, navecer ve snack baru. (V Cechach, kde tio dnes znamena neco trochu jineho, bychom asi rekli spis v bufetu.) Tam byl vzdy caj a nekolik druhu sendvicu, vzdy ovsem stejnych.
"Jake mate?" ptaly jsme se presto vzdy znovu a znovu, ale odpoved prisla vzdy stejna: "Se syrem, s masem nebo s rybou," opacila s cigaretou v koutku obsluha.
V internate (v Britanii se jim rikalo hostely) jsem byla ctyri roky. Pak, kdyz jsme se s muzem vzali, najali jsme si pokoj ve Spolecenskem dome. Bydleni to bylo trochu spartanske, i kdyz pokoje byly celkem prostorne. Platilo se 24 silinku a 6 penci, strava se platila tydne anebo zvlast, podle toho, kdy si co clovek objednal.
V tovarne fungoval take spolecensky zivot, sekretar k tomu urceny organizoval treba "tajne vylety" (jeli jsme tak napriklad do Streatham Locarno nebo Hammersmith Palais a podobne) ale meli jsme take kino, plavecky bazen, tanecni sal a tellocvicnu v nejvyssim patre Spolecenskeho domu. To vsechno nam umoznovalo usetrit dost penez, a tak kdyz jsme si nasli dum na Gloucester Avenue, meli jsme na to a byli jsme tam stastni. Nestehovali bychom se, ale kdyz jsma pak potrebovali vetsi, vymenili jsme jej za jiny na King George VI, a tam jsme uz jedenactyricet let.

Sedel jsem v kresle a cekal, az bude posouzena ma zadost o zamestnani, kdyz se rozletely dvere vedouci z tovarny do kancelare a dovnitr vtrhnul dlouhan ve starem, na stranu narazenem slamaku. Vypadal rozrusene a kdyz me videl, jak tam sedim, vyhledl zpoza pultu a kyvnul na mne: "Hledas praci, chlapce?"
"Jo," rekl jsem skromne.
"Tak pojd se mnou," rekl, zvedl pult prepazky a zavedl me do fabriky.
Az pozdeji jsem zjistil, ze to byl sam vykonny reditel pan Schmidt. Sel prave zkontrolovat davku vracenych bot a mne pozadal, abych po nem kazdy par, kdyz jej zkontroloval, zase zabalil. Ukazal mi, jak se to dela, a ja si tak dodnes pamatuju, ze hned prvni den u Bati jsem na tom delal az do vecera. Tak to bylo me prvni seznameni s Batou, tehdy pro mne jeste cizi spolecnosti ze Zlina v Ceskoslovensku.